Už minulý rok jsem chtěl navštívit slovenský Chopok, který leží v lokalitě Jasné, jižně od Liptovského Mikuláše. Druhý srpnový víkend se nabídla možnost, jak konečně tento výšlap zrealizovat. Bratranec Honza se chtěl zúčastnit už jeho druhých nejtěžších 400m v životě, závod Redbull 400, který se konal na Štrbském Plesu. Jakmile se mi o tom zmínil, hned jsem měl v hlavě plán na dvoudenní výlet. První den na Chopok, druhý den pak podpořit Honzu a zároveň se po Štrbském Plesu porozhlédnout.
Nakonec jsem si svůj plán nenechal pro sebe a při vyjížďce na kole se zmínil Vojtovi. Ten se hned chytl, že pojede semnou. Ukecal ještě svého kámoše. A jelikož, čím víc pruhů, tím víc adidas, byl jsem spokojený.
Plán byl tedy daný. První den sraz v sedm a přes tři hoďky autem na Chopok. Večer postavíme stany v kempu a další den ráno vyrazíme na Pleso. Samozřejmě všechno se nakonec semlelo jinak, ale pojďme postupně.
První část plánu se povedla. Odjeli jsme se zpožděním menším než akademická čtvrthodinka, cesta probíhala v pohodě. Na Slovensku nás akorát překvapila čestnost policejních hlídek, během naší cesty tam i zpět jsme jich viděli asi deset. Nekecám.
Po půl jedenácté jsme dorazili na centrální parkoviště P1, které je položeno nejvýše. Když jsme se přezouvali do bot, panovalo krásné počasí, kolem sedmadvaceti stupňů, obloha vymetená. Ptal jsem se tak Vojty, hele bereš bundu? Bez nějakého přemýšlení odvětil, že to bude zbytečná zátěž. Tak jsem byl rád, že jsem nebyl jediný, kdo bundu nechal v autě.
Když jsme šli asi půl hodinky, potkali jsme asi jen dva lidi. To pro nás bylo překvapení, všichni raději volili pohodlnou cestu lanovkou až na vrchol. Začátek trasy se táhl do sjezdovky, cesta se občas klikatila kopcem jako had. Po pár metrech, se krajina úplně změnila. Jakoby jsme vstoupili do kouzelného lesa. Nádhera. Po lese následovala kleč, kde nám ale k našemu překvapení začalo doslova kapat za krk. Při pohledu na stále ještě vzdálený vrchol jsme viděli tmavé mraky valící se přes vrchol. Z kapek se po chvíli vyklubali kroupy a následně začalo i bouřit. Ano, klasické počasí v horách. A já v tričku. Zrychlili jsme krok, že najdeme místo ke krátkému azylu. Ale to se v šestnácti set metrech hledá fakt těžko. Ale měli jsme štěstí. Po několika seti metrech se v dáli objevila jakási podivná stavba. Jakmile jsme byli na dohled, zjevila se výstupní plošina pro lyžařský vlek. Vrchol bouření jsme přečkali pod touto konstrukcí, pod kterou nepršelo. Za krátko se zde začali scházet další a další lidé. Byl jsem sice promočeným, ale zároveň rád, že nemusím snášet další rány od padajících krup.
Za krátko se počasí umoudřilo, mohli jsme tak pokračovat dál. Už nás čekalo posledních asi čtyři sta metrů k vrcholu. Cesta se začala opět klikatit a zdálo se, že je čím dál tím více strmější.
Když jsme dorazili pod samotný vrchol, ke konečné stanici lanovky, třásl jsem se zimou. Ještě stále komplet promočený jsem stál těsně pod vrcholem, narážel do mě studený vítr, který jsem cítil až na kost. Kdyby nahoře nebyla občerstvovací chata, nevěděl bych co dál. Takhle jsem se zahřál teplou polévkou. Po polévce jsme vyšli na nejvyšší bod Chopoku do 2024 metrů. Je to takový kamenný vrchol, kousek od konečné stanice lanovky.
Zpáteční cesta už byla naprosto v pohodě. Počasí se umoudřilo a já mezitím proschl a mohl si tak užívat výhledu a pohledů směrem dolů.
Jakmile jsme došli k autu, hned jsme vyrazili do kempu. Dorazili jsme do areálu, který zahrnuje recepci s penzionem, kolibu a samotný kemp. První kroky vedly právě do Koliby, kde jsme si dali klasické slovenské jídlo – halušky. Během tohoto pozdního oběda jsme sledovali vývoj počasí a vůbec to nevypadlo dobře. Zítra na Štrbském plesu to s počasím nebylo optimální, hrozili velké přívalové deště doprovázeny bouřkami. Učinili jsme tak během oběda razantní změnu plánu. A to návrat domů. Štrbské pleso bylo přesunuto na neurčito. Tak jsem zvědav, jestli se tam ještě letos vrátíme.